UKÁZKY

1. část

Za okny už dávno panovala tma a pouliční světla z ulice vstupovala skrze velkou prosklenou stěnu do osvětlené kanceláře jako nechtěný posel nočních zpráv. V místnosti sedělo celkem šest lidí a na všech byla znát únava i jistá míra znechucení. Alan si byl moc dobře vědom toho, že se dostali do slepého místa, a jejich nápady dokonce až k bodu mrazu, ale neměl na výběr. Musel přece existovat způsob, jak jejich klientovi pomoct, a o to tu především šlo.

"Tak ještě jednou a od začátku," pronesl Alan rezignovaně, a ani sám u sebe nedokázal
ovládnout svou vlastní beznaději v hlase.

V místnosti se ozval nesouhlasný šum, ale ani jedno slovo odporu nebylo vyřčeno nahlas. Všech pět mužů před ním se skoro na povel nadechlo a odevzdaně sklonilo svůj zrak k dokumentům před sebou. Oválný stůl jemně zaskřípal pod náporem odhodlání a zářivka vysoko na stropě jemně zavrněla. Místnost se nacházela ve třetím patře ústředního sídla společnosti Cooper corporation a její okna vedla směrem k malému náměstí, které vzhledem k pozdní večerní hodině bylo skoro liduprázdné a jen spoře osvětlené. Většina průmyslových budov v okolí už zela prázdnotou a jen místa s trojsměnným provozem zajišťovala nepřetržitý chod této části města, kde se život odehrával jen v hranicích pracovního nasazení. Žádný byt či domek nenarušoval tuto pracovní sterilitu, která působila tak neosobně a cize.

Alan věděl, že nemá smysl stále dokola omílat ta stejně známá fakta, ale nechtělo se mu jít domů s myšlenkou, že uběhl další den, kdy se ani o kousek neposunuli vpřed. Netušil, proč se ho tento případ tak osobně dotýká, ale bylo to tak. Nepřipouštěl si možnost, že to bylo přesně na den sedm let, kdy byl přijat do společnosti Cooper corporation jako šéf vnitřní bezpečnosti, a události, které tomu předcházely, byly tou nejděsivější noční můrou, jakou kdy zažil. Vždyť se na věc dalo pohlížet i z jiné strany. Měl za sebou sedm let zajímavé práce, která zahrnovala vše od zajišťování bezpečnosti společnosti, přes dohled nad zaměstnanci, až po vyhledávání důkazů ve prospěch klientů Cooper corporation. A i když to sem tam bylo trochu divoké, bavilo ho to, a měl svou práci rád. Tak proč se mu v poslední době vracely nezvané vzpomínky, které už dávno pohřbil hluboko ve svém nitru?

Alan zatřepal hlavou, jako by mu to mělo pomoci přenést se přes ty divné úvahy, a raději se
vrátil zpět k realitě a jeho aktuálnímu problému.

"Takže, máme klienta, kterého nám zavřeli do vazby za vraždu. Co víme o jeho životě před onou
událostí?" a Alan se vyzývavě podíval na jediného muže v místnosti.

"Jakub Bayer, věk třicet let, vystudovaný ekonom a vycházející hvězda na poli bankovnictví," zahájil odtažitě svou řeč vysoký muž s několikadenním strništěm na tváři. Bylo mu čtyřicet, byl zjevně nejstarší v místnosti, čemuž nechtěně přidávala několik roků navíc i jeho vysoká, vysloveně od pohledu vychrtlá postava. Zdeněk byl dlouholetý Alanův spolupracovník a dobrý přítel, na kterém však nyní bylo znát, že v žádném případě nesdílí stejný názor jako on. I přesto pokračoval.

"Pracuje pro makléřskou společnost v centru města a nikdy na něho nebyly sebemenší stížnosti. Obchody mu šly skvěle, žádné velké propady či ztrátové investice. V kolektivu byl oblíbený, uznával autoritu nadřízených a rád si nechal poradit. Jeho koníčky jsou aktivní lyžování, adrenalinovou jízdu na kole zvanou bike downhill, parkur, a co já vím co ještě. Normální chlap, kterému to v životě všechno vycházelo na jedničku, tedy až doteď," pronesl na závěr s mírnou ironií Zdeněk.

"Co osobní život, Zdeňku?" zeptal se Alan, aniž by poslední narážku nějak komentoval.

"Stejná přítelkyně už tři roky. Naprostý vzorňák," odsekl trochu nabroušeně Zdeněk.

Ani na toto Alan nic neřekl. Věděl, proč tak Zdeněk reaguje, a skoro se mu ani nedivil. Vždyť se v životě Jakuba Bayera rejpali už skoro tři měsíce, a skutečně nenašli nic, co by tohohle vzorňáka mohlo nějak pošpinit.

"A pak tu máme onen kšeft s Tomasem Adlerem," ozval se nečekaně nejmladší muž v místnosti. "Jak jsme zjistili, Jakub Bayer všeobecně k obchodům s rizikovými akciemi přistupoval velmi precizně, vše několikrát kontroloval, a dokonce neváhal zajít za konkurencí, aby si ověřil některá fakta. A právě to ho mělo údajně spojit s obětí, taktéž hvězdou bankovního světa, Tomasem Adlerem. Ten už tak čistý štít neměl. Byl znám svou náklonností k riskování a adrenalinovému způsobu obchodování. Občas mu to vyšlo, občas ne. Moc velkou hlavu si s tím ale nedělal, a klientů měl stále dost. Každý přece zná riziko, se kterým vstupuje na trh, tudíž se to dá spíše přirovnat k adrenalinovému sportu než k řádnému obchodování. Mimochodem, jak naše oběť, Tomas Adler, tak i údajný pachatel a náš klient, Jakub Bayer, milovali adrenalin, a bylo to o nich všeobecně známé. Jakékoliv riziko je podle všeho nesmírně lákalo, a riskovat znamenalo žít," dodal skoro až obdivně mladík s jižanským vzhledem.

"Adrenalinový sport ale nezanechává zapíchnutý nůž mezi žebry, Niku," uzemnil ho mírně Alan. Byl to naprostý nováček v jeho týmu, a ve svých dvaceti pěti letech nejen nejmladší člen, ale zároveň i nejnadanější.

"Jak se to vezme, šéfe. Když na kole sjíždíš hustým lesem strmý svah dolů, je jen otázkou štěstí, že se na každém kroku nezabiješ. Důležitější je, že všichni, se kterými Tomas Adler obchodoval, věděli, do čeho jdou, stejně tak jako Jakub Bayer. Přišel si pro radu, nechal se zlákat k obchodu, investoval a přišel o všechno, co měl. Znal rizika a prohrál. Ten osudný večer mu prostě jen ujely nervy a nůž skončil tam, kde ho našli policajti" odpověděl mu na to tvrdě Nik. Ani on nesdílel Alanův názor na nevinu Jakuba Bayera.

Alan se na něho zamračeně podíval. Moc dobře si všiml, že se jeho oddělení během posledního měsíce rozdělilo na dva tábory. Jeden, který se přikláněl k názoru, že Jakub skutečně zabil Tomase v afektu, a v návalu zlosti ho bodl kuchyňským nožem za to, že ho připravil o tak velké peníze. Druhý tábor stále ještě věřil v jeho nevinu. O tom, ke které skupině patřil Nik, nebylo pochyb, horší však bylo, že postupem času v druhé skupině zůstávalo čím dál míň lidí.

Alan byl přesvědčený o Jakubově nevině, i přesto, že ho vůbec neznal a doposud se s ním nikdy osobně nesetkal. Prostě věřil, že to neudělal, a nebyla to jen intuice, ale i celkový dojem, který nabyl poté, co si přečetl policejní zprávy. Vražda Tomase Adlera byla v mnoha ohledech chladnokrevný čin, kterého podle Alana Jakub nebyl schopen. Bodné rány byly vedeny přesně a nekompromisně tak, aby mu vzaly život. Nebyl v tom žádný afekt, zlost či nával hněvu, ale skoro až nepopsatelná preciznost, s jakou vrah k celé věci přistupoval.

Alan si vzpomněl na první okamžik, když četl policejní protokol o ohledání místa činu, které se nacházelo přímo v bytě Tomase Adlera. Nikde ani zmínka o rvačce, nepořádku či jakémkoliv projevu sporu a rozepře. Vše uklizené a na svém místě, jen mrtvé tělo zkroucené se zabodnutým nožem v boku, kudy skoro chirurgicky přesně zasáhlo srdce a nadobro ho zastavilo. Tohle neodpovídalo jednání člověka, který měl s Tomasem nevyřízené účty, jako byl Jakub, a v návalu zlosti to s ním jednou provždy skoncoval. Jenže jak dokázat Jakubovu nevinu, když všechny důkazy ukazovaly právě na něj? Bylo to frustrující, a když k tomu přidal pomalu se ztrácející podporu ostatních, přestával i Alan věřit, že někdy prokáže Jakubovu nevinu.

"Co máme k tomu večeru vraždy," pronesl odhodlaně Alan, aby odvedl svou pozornost od nejistoty jinam.

"Jakuba zaznamenaly bezpečnostní kamery na protějším domě jak v osm hodin večer přichází k domu Tomase Adlera. Měla to být nečekaná návštěva, jak Jakub sám uvádí, a ještě dodává, že jednal zkratovitě. Chtěl s ním jen mluvit, ale už přesně neví o čem. Byl naštvaný spíše sám na sebe, že se vůbec nechal zlákat Tomasem k tak riskantnímu obchodu, nic víc. Tomase měl najít v jeho bytě hned za dveřmi už mrtvého. Pokud ale víme, Jakubova rodina nouzí netrpí, takže, ať už to byl pořádný ranec peněz, o který přišel, zase až tak citelná ztráta to nebyla. Těžko posoudit, zdali by ho to donutilo někoho zabít, nebo ne," pronesl bez zaujetí Richard.

"Na kamerách je ještě někdo jiný než Jakub?" zkusil to znovu Alan.

"Ne, jen místní obyvatelé. Nikdo neznámý či známý z okruhu lidí kolem Tomase se tam ten večer neobjevil, ale je pravda, že úhel kamery nezabírá celou ulici, a ani vchod do domu," odpověděl poslušně Richard, který uvedený záznam z toho večera viděl snad už stokrát.

"Dobře, a byl to skutečně tak moc rizikový obchod, jak se povídá, nebo se to jen náhodou zvrtlo?" zeptal se nečekaně Alan, který po pravdě bankovnictví a ekonomickým transakcím tohoto druhu vůbec nerozuměl.

"Byl to sice rizikový obchod už od samého počátku, ale jeho vývoj na trhu byl víc než optimistický. Pravdou je, že sliboval neskutečný zisk, pokud by tedy vyšel. Prostě to bylo strašně lákavé lízátko, kterému nešlo jen tak odolat. Jakub věděl dopředu o všech rizikách spojených s tímto obchodem, a taky musel moc dobře tušit, že jestli to nevyjde, odejde s prázdnou a oškubaný jako slepice,"
pronesl nekompromisně Skiner, jeden z nejlepších počítačových expertů, jakého kdy Alan potkal. Jeho vlasy barvy slámy teď trčely do všech světových stran, a i na něm bylo znát, jak ho tahle hra přestává bavit.

"Fajn, tak proč by tedy Jakub Tomase zabíjel, když znal rizika, peněz má dost a ztrátu nepovažoval za nijak citelnou? Zpět k tomu večeru," nasupeně zavelel Alan.

Slovo si vzal poslední muž v místnosti. "Chtěl se mu podívat do očí, zmetkovi, možná mu i rozbít hubu, pohádat se, upustit páru. Tak nějak to prezentuje Jakub ve své výpovědi. Když přišel k bytu, dle jeho slov už Tomas ležel mrtvý na zemi v předsíni a dveře byly pootevřené. Jako správný samaritán se jal okamžitě zjišťovat, zda je Tomas skutečně mrtvý a zda mu nemůže nějak pomoct. Díky tomu se nechtěně dotkl nože v boku těla mrtvého. Pak prý zpanikařil a utekl. Nikoho neviděl, neslyšel, a nemá představu, co se tam stalo. V žádném případě ho však, dle jeho slov, nezabil," a Ivo odtažitě četl z papíru před sebou.

"Co jsme zjistili my?" pokusil se o trochu vstřícnější tón Alan, i když zjišťoval, že to nemá cenu. Tábor těch, co věřili v Jakubovu nevinu, se totiž viditelně a neochvějně smrskl na jednu jedinou osobu, a tou byl on sám.

"Prolezli jsme to tam fakt důkladně, a to včetně celého okolí Tomasova bydliště i jeho oblíbených míst, kam chodíval po práci na panáka či za zábavou. Dokonce mohu tvrdit, že máme víc svědeckých výpovědí než policajti, ale to je jedno. Buď údajný vrah vypadal stejně jako Jakub, nebo tam prostě nikdo další nebyl. Závěr je nemilosrdný. Nikdo nikoho neviděl, tedy až na Jakuba. Nikde se nenašly žádné další stopy, nebo jen náznak něčeho, co by ukazovalo na někoho jiného než na Jakuba." Ivo se nečekaně zarazil a mírně se nadechl. Poté dokončil svůj monolog.

"Hele, Alane, viděl jsem ho ve vazbě, když jsem mu tam vezl osobní věci. Nyní je to sice jen hromádka nervů, která nevypadá na to, že by někomu dokázala ublížit, ale pravdou je, že nikdo z nás Jakuba neznal před tou událostí. A ti, co ho znali, do jednoho popisují Jakuba jako dominantního a dynamického kluka s občas dost divokými nápady. K tomu všemu jeho otec, všem nám dobře známý jeden z vysoce postavených právníků ve firmě, připomíná inkvizitora před útokem. Ten laskavostí zrovna nehýří, a i když peníze u nich doma nehrají žádnou roli, určitě to papínka pěkně namíchlo. Nejsem sice právník, ale všechno, skutečně všechno ukazuje na to, že to Jakub udělal. Nebylo by lepší hrát to na nezvladatelný afekt hněvu a přiznat se? Už tři měsíce chodíme po městě jako stopovací psi, a nenašli jsme vůbec nic," pronesl smířlivě Ivo. Byl stejně starý jako Zdeněk, a jeden z nejdéle sloužících členů ochranky Cooper corporation, který měl zkušeností nadmíru.

"Ale také máme nekonečný seznam těch, kteří skutečně chtěli Tomasovi zakroutit krkem, a ztráty, které utrpěli, je naprosto zruinovaly," odsekl příkře Alan, který se nehodlal jen tak vzdát. Až po té si uvědomil, že to přehnal, a tak začal nanovo.

"Připouštím, že všechno hraje proti Jakubovi. Důkazně je to skoro čisté, ale proč by to dělal? Sami jste zjistili, že i když šlo o neskutečné množství peněz, pochází z rodiny, která by takové ztráty dokázala lehce překonat. Vztahy mezi otcem a synem sice připomínají bitevní pole, ale jak jsem se zase vyptával já, tak nejenže se konají rodinné sešlosti, na kterých nikdo neschází, ale Jakub dokonce otce v řadě finančních obchodů zastupuje. Jistě, měl vztek, a v afektu mohl vzít nůž a bodnout Tomase. Jenže kde by v té předsíni vzal onen nůž z kuchyně, který prokazatelně patřil oběti, když jeho zablácené stopy byly jenom tam? V bytě se nenašla jediná stopa po jeho přítomnosti, kromě té předsíně. Jenže ani tam nedošlo k žádnému zápasu, potyčce, jediný háček tam není nakřivo. Copak si myslíte, že by se Tomas nechal jen tak s úsměvem bodnout do srdce? Vždyť to byl skoro dvoumetrový chlap, který pravidelně chodil do posilovny a dělal bojové sporty. Naproti tomu ty Jakubovy adrenalinové sportíky jsou tak trochu bezvýznamné, a pro boj z blízka a
nevítanou návštěvu, či dokonce vraždící výpad, naprosto zbytečné. To, co jsem viděl na místě činu, prozrazuje jediné. Tomas přijal v klidu návštěvu, kterou pozval do svého bytu. Sice nevím, jestli ji znal nebo ne, ale nůž pochází z jeho kuchyně a skončil v předsíni v jeho žebrech. Jakuba by Tomas nikdy nepustil dovnitř, tím jsem si jistý," a Alan raději skončil.
Připadal si jako ohraná deska. Vždyť to byly stále jedny a tytéž závěry, které držely obranu proti útoku, a sám přiznával, že nebyly zrovna nejpevnější. Což se záhy ukázalo.

"Jenže jsme zjistili, že se Jakub s Tomasem potkali asi dva dny před tím inkriminovaným večerem v kavárně na rohu ulice, kde Tomas bydlí. Sice si vyměnili několik ostrých slov, ale podle svědků vše probíhalo v klidu a rozvážně. Tedy žádný řev ani rvačka. Neumím sice vysvětlit ty zablácené Jakubovy stopy nacházející se pouze v předsíni, ale dokážu si představit, jak Tomas pustil Jakuba dál do svého bytu, a třebas s ním i zkoušel probírat nový obchod, kde by mohl předešlé ztráty vyrovnat. Pak nastal zkrat, a nic z následujících událostí se už nedalo vzít zpět. Možná že je vážně na čase začít uvažovat o tom, jak zlehčit onen útok, než hledat důkazy pro Jakubovu nevinu," pronesl trochu nejistě Richard, který moc dobře viděl, jak Alanovi tvrdnou rysy ve tváři.

Alan měl sice na jazyku ostrý výpad, ale spolkl ho. Těch pět mužů sedících proti němu teď po dlouhé době bylo nezvykle zajedno, a on sám musel připustit, že něco na tom všem bude.

"Dobře, pro dnešek toho necháme. Zítra se Richard s Nikem podívají na cokoliv, co by prozrazovalo, že Jakub dokáže být popudlivý a ve zlosti vylítnout. Pokud chceme s něčím takovým vyrukovat před vedením, tak to musí mít hlavu i patu, a ne jenom tvrdit, že přece každý člověk dokáže v afektu zabít někoho jiného. Zdeněk, Ivo a Skiner projdou ten nekonečný seznam nespokojených zákazníků Tomase a vyloučí z něho ty z nejbližšího okolí a s nejvyššími ztrátami, na které se pak podíváme. Než dojde k jakémukoliv procesu, je dostatek času na to se tou haldou lidí prokousat a zkusit najít dalšího potencionálního útočníka. Jasné?" a Alan se nedůvěřivě podíval po všech v místnosti.

Muži před ním jen kývli hlavou a pomalu se zvedali od stolu. Alan je nechal být. Ani v minulosti nebývali dost často jednotní, ale tentokrát mu to připadalo trochu jiné. Nejen jeho lidé věřili v Jakubovu vinu, ale dokonce i řada právníků ve společnosti byla stejného názoru. Proti Jakubovi bylo tolik důkazů, že i když jim profesionalita nedovolovala to říct otevřeně, v úspěch a osvobození Jakuba vlastně nevěřil ani hlavní právník pověřený jeho obhajobou, doktor Sanvert.

Alan zůstal v místnosti sám a o všem přemýšlel. Nebylo tak jednoduché vžít se do role vězně, ani připustit, čeho všeho je člověk schopen, když se mu život začne nekontrolovaně hroutit jako domeček z karet. I proti němu bylo před lety vzneseno obvinění z vraždy, i on byl v takto bezvýchodné situaci, i přesto se z toho dostal. Proč by to nemohl dokázat i Jakub? Bylo to strašně dávno, a Alan nerad na to všechno vzpomínal, i přesto se mu minulost vracela v tomto případě skoro neustále. I on byl vzat do vazby, a nebýt zásahu právníků z Cooper corporation, tak by ve vězení i nadobro skončil. Jako policajt by dlouho nepřežil, to sice znělo jako klišé, ale skutečnost byla přesně taková, jak se říkalo.

Alan prudce vstal. Nejenže nechtěl vzpomínat, ale hlavně to bylo k ničemu. Bylo to za ním a on chtěl zapomenout. Rázně došel ke dveřím, zhasl všechna světla v kanceláři a chtěl odejít, když se zarazil. Znovu se otočil a zamířil zpět ke svému stolu. Znechuceně dosedl na židli a vypnul počítač, na který zapomněl. V poslední době byl strašně nesvůj, roztěkaný a nesoustředěný. To všechno ho začínalo zmáhat. Alan sice nerad přiznával jistou podobnost své minulosti s případem Jakuba Bayera, ale bylo tu i něco jiného, co ho sžíralo uvnitř sebe sama. Najednou se mu strašně nechtělo domů. Přitom tam na něj čekala ta nejlepší ženská, jakou kdy potkal. Ema byla jako sluníčko, které se nikdy neschová, i když se ukáží mraky. Jejich setkání sice nebylo až tak romantické, a skoro utopený a nevrlý Alan nebyl zrovna ten, kdo by dokázal okouzlit krásnou a šikovnou doktorku, i přesto se mu podařilo Emu získat. Jenže jeho minulost se uměla připomenout, a to vždy v ten nejnevhodnější okamžik, a Alan si toho byl sakra vědom. Případ Jakuba pak už jen dodal pomyslný impulz, a jeho život teď připomínal divokou jízdu na horské dráze. Moc dobře si uvědomoval, že to ovlivňuje nejen jeho, ale i jeho blízké, a pokud s tím něco neudělá, přijde o všechno.

Alan se unaveně zvedl a konečně zamířil ven. Potemnělá chodba a naprosté ticho bylo sice uklidňující, ale zároveň i zlověstně alarmující. Když Alan došel k výtahu, dveře se
právě otvíraly. Ke svému překvapení spatřil doktora Sanverta.